Za poslední rok se okolo mne vyrojilo asi tisíc svobodných matek. Hanička, Helena, Jana, Péťa, Kačenka, Bára, Katka, Lucka...a to jsem jistě ještě nevzpomněla na všechny, ale i kdyby, je to i tak dost.
Některé matky jsou sice "služebně starší", ale většina mladší a ty se na mne obracejí, protože vědí, že já vím, co prožívají. Tedy víceméně. Takže prosím promiňte, ale toto je jasné znamení, abych vzala do ruky tužku a papír, protože svobodných matek - samoživitelek - bude na světě rozhodně víc, než těch 8 zmíněných v úvodu, že.
A co tedy samomatky trápívá?
Chybí mi opora, chybí mi sdílení
Dobře, není u vás a s vámi teď ten nejbližší, otec vašeho dítěte, váš protějšek, váš partner, který by měl být první, kdo vidí, jak mímo roste v bříšku či vně, kdo poslouchá jeho srdíčko na monitoru, kdo s ním říká první slova... Ale naštěstí dnešní doba a dnešní rodiče, a tím myslím naše rodiče, už jsou zpravidla natolik uvědomělí, aby věděli, že dítě je dar! A mají z něj radost, či ne? Pokud ne oni, my rozhodně, jinak bysme je asi neměli, že.)
A že jste momentálně samy? Vy a dítě? No a co! Za prvé máte jeden druhého, i kdyby se ve vašem okolí nevyskytovali jiné spřízněné duše, a za druhé nebudete dost pravděpodobně samy napořád, že.
Pokud komunikace a vztahy ve vašem okolí z jakéhokoliv důvodu nefungují, je na čase se zamyslet, zda právě teď není čas na změnu či alespoň na pokus o změnu. Čas letí a zítra může být pozdě.
Když to nejde vyžehlit ve vaší rodině, máte přátele. Nemusí jich být moc, ale pár se najde určitě. A i když mají svůj život a nejspíš i své starosti, určitě je nebude obtěžovat si občas poslechnout jak se máte, co děláte a neděláte jak vy, tak vaše dítě, ba právě naopak, poslechnou si to rádi. Však jste přátelé, ne?
Další level je pak pomoc s dítětem, třeba hlídání. Někdo se na to cítí, někdo ne, to je jasné. Samozřejmě to nejde apriori od přátel očekávat "jen proto", že jste přátelé. Každopádně velké díky všem, kdo se občas cítí, je rozhodně na místě.
Další možností sdílení nabízejí mateřská centra, kde se dost možná setkáte s matkami, které řeší stejné věci, jako vy...
U mě to bylo tak, že oporou mi byla jak rodina, tak přátelé. Rodina - rodiče i sestra - bydlí 150 km daleko od místa, kde žiji. Rodiče mi i nabízeli, že mohu znova osídlit svůj dětský pokoj i s malým, nicméně zůstala jsem v Praze, i když je to dražší a mít hlídání není jen tak. Vzhledem k tomu, že rodiče chodí do práce a malej až do půl roku hodně plakal, to bylo dobré rozhodnutí. Nebylo by to lehké pro nikoho z nás, i když - samozřejmě zvládnout by se to dalo, muselo, nebylo-li by jiné možnosti.
Velikou oporou mi byla hlavně mamka, během těhotenství, hlavně po rozchodu. Pravda, o jistých věcech se nám stále ještě komunikuje lépe přes sms či dopisy, ale i ty mají velkou sílu. Moc mi pomáhaly, moc!
Finančně mě sice rodina nepodporuje, jsou rádi, když "podpoří" sebe, ale samozřejmě, kdybych měla skonči t na ulici, tak se to vždycky dá nějak zařídit a vymyslet, když je vůle.
Přátelé - díky všem, že jsou. Speciální dík navrch těm, kteří mi hlavně během prvního půl roku byť na pět minut pohlídali Teouška, abych mohla vydechnout.
Díky Lidušce, která koukala na malýho a já si mohla dát vanu, aniž bych musela být ve střehu a natahovat uši. To byl pro mě zážitek měsíce, fakt že jo. Ono zkuste si být stále ve střehu - hodinu, den, měsíc
Žádné komentáře:
Okomentovat